Ondřej Vajce  

 

Ondřej Vajce

Narozen 7. července 1971 v Praze, v letech 1985 - 1989 studia na Střední uměleckoprůmyslové škole v Praze na Žižkově, 1990 - 1991 studia na Academia di belle arti v Benátkách, 1992 výstava v Rabasově galerii v Rakovníku, 1993 příprava výstavy do Kutné Hory.

Umírá 30. října 1993.

V roce 1994 výstava v Trnkově galerii v Plzni.

 

TvářŽidovský hřbitovBenátčanZátiší s jablkemKatedrálaVzpomínka

 

 

 

  

  Když jsem ho uviděla poprvé, měl oči opravdu tak kulaté, jak mu je namaloval jeho děda, maliř Karel Hofman, na portrétu ve třech letech. Byl školák, učil se a pod učebnicí měl "na potom" uschovanou dobrodružnou knížku. Věřila jsem, že je prohodil, když jsme se nedívali a začetl se do příběhů, ve kterých mohl nalézt kromě napětí a žertů také plno blahodárné touhy. Byl ještě dítě, ale již dovedl sám sobě ukládat tvrdost, která se postupem let přeměňovala v sílu a přísnost, která se stávala neoblomným zákonem. Lhostejný k hluku i tichu dokázal se zdokonalovat se systematickou trpělivostí. Bylo s podivem, kde se v té křehké duši vzala taková síla a vůle. To už studoval na výtvarné škole malbu. Oči již dávno nehleděly bez mrknutí, trochu zšedly a trochu zezelenaly, vypadaly křehké jako ze skla. Sledovaly s obdivem cestu větru, vzdalujícího se od míst zaplněných slovy.

  Člověk je osamělé stvoření, je osamělý zvláště při činnosti, která mu dává poznat sebe sama. A malování je takovou výzvou. Může být hledáním i východiskem, může být cestou do sebe, ponornou do vlastních hlubin, může být ale také vším, co je zjevné, pravé a skutečné, čemu se snažíme uvěřit. Nebot` záleží jenom na nás co budeme přijímat, čemu se budeme snažit porozumět, co budeme považovat za mýlku a co za troufalost. Jenom na nás záleží, jak dlouho budeme odhodláni přijímat svět prostě takový jaký je, jak se nám nabízí a kdy začneme pocit`ovat netrpělivost a nutkání vše odmítnout, protože na nás dolehla tíseň z vlastní nevědomosti. Malování se pak stává velkou opuštěností, ale i ta se může rozvinout v nástroj uměleckého účinku.

  Dospívání je dobou rozhodování. Ondra se rozhodl u malování setrvat. Po neúspěchu s přijetím na pražskou Akademii, vyzbrojen malířským náčiním a slušnou znalostí italštiny odešel studovat do Benátek. Co jiní sledovali pouze zpovzdálí, on přímo žil. Odmalička se pohyboval v atelieru mezi sochami otce a keramikou matky, v létě pak mezi dědovými obrazy doprovázenými legendárním vyprávěním o jeho malířských cestách za sluncem se školou Otakara Nejedlého, o studiích na římské Akademii o poznáních, která zůstávají skryta za obrazy. Z té doby je malířská studie Tváře, tak výrazně prozrazující nesoustředěnost k jednomu cíli, dychtivost, obtížnost vlastního hledání, ale i uvolnění a vítaný odklon od realistických předloh.

  Okouzlení z Benátek, tak se o nich zmiňují všichni chystající se snít. Ale nezbývá, než zase jenom malovat a teprve malováním přijít na to, jak se maluje. A tak se Ondra pustil nejen do Benátek, ale do pohledů na Prahu i na jiná města a jejich zákoutí, pustil se do portrétů a jejich mihotavých odrazů. Jinými slovy, z té dosavadní opuštěnosti se pozvolna stal prostředek komunikativní. Lidé si jeho obrazy brali do svých příbytků a postupně, krok za krokem se začínali podílet na jeho malování a to i v době, kdy už se navrátil domů. Usoudil, že by mohl udělat ještě víc, že by mohl k italštině přidat skutečnou znalost angličtiny a němčiny, hodně cestovat a získávat nové náměty k malování, dělat prostě něco, co stojí za to dělat, pokud jsi ochoten a schopen přijmout to rozhodnutí za závazné a pokud se toho chceš odvážit. Ondra chtěl mnoho a byl odvážný. Věděl, že usilovně hledá, proplétá se tou směsicí na něho dorážejících názorů. Věděl už také, že není rozhodující odkud se vydá, ale kam a jak daleko dojde.

Milena Klasová