Karel Hofman   Karel Hofman

Akademický malíř Karel Hofman (narozen 1906 v Jablůnce, zemřel 1998 ve Valašském Meziříčí ) vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, v ateliéru krajináře Otakara Nejedlého a studoval na Škole krásných umění v Římě. Působil jako pedagog v Baťově škole umění ve Zlíně a po válce na Střední uměleckoprůmyslové škole v Uherském Hradišti.
Od r. 1959 se soustředil na vlastní malířskou tvorbu. Věnoval se krajinomalbě, portrétní a ojediněle grafcké tvorbě (cyklus 12 barevných litografií), vytvořil též několik monumentálních fresek. Uskutečnil desítky výstav u nás i v zahraničí. Měl mimořádně čilé kontakty především s italským uměleckým prostředím (výstavy v Římě, Bologni, Benátkách, Florencii, realizace monumentální fresky v Taipaně). V roce 1985 byl jmenován národním umělcem.

  Tání na SolániKvetoucí jabloňJaro na ValašskuPodzim na ValašskuStařenka Hofmanová

   Záliv u ToulonuV březnuJablůnecké pasekyMaškarní svatbaNa drvochMarcela

 

 

    

  Kdyby se zastavil čas, kdybychom si mohli zopakovat chvíle, pro jejichž mihotavé odlesky žijeme dál, zrcadlila by se na hladině zázračné citové a vizuální paměti naše mladá, zářivá tvář. Ale čas se neúprosně posunuje vpřed a nechává nás zestárnout ve skutcích. A my, nikdy nedospělí, hledáme vytrvale průzračnou hlubinu dětství, abychom se ospravedlnili sami před sebou. Malíř Karel Hofman se dožil devadesáti dvou let. Je to vysoký věk a ne každému je tak hojně dopřán. Jeho obrazy a kresby, vznikající v průběhu sedmdesáti pěti let, jsou součástí živé historie, jsou skutečností, která nezůstane pouze jeho soukromím. Prostřednictvím malířova viděného světa zůstane nám uchovám kousek pozemského světa, okouzlující, malebný a podmanivý ve své viditelné skutečnosti a zárověň i obtížný ve smyslu malířského podání. Malíř Karel Hofman se k němu navracel vždy s veřejnosti několikrát připomínanou netrpělivostí srdce. Činil tak za studií na pražské Akademii, při pobytech v jižní Francii, na Korsice či Korčule, činil tak i v průběhu dvouletého stipendia na Akademii v Římě. Utíkal odtud sice do Ovidiem tolik opěvovaných Sabinských hor, ale ani ony nenahradily hluboce ukrývanou a zároveň vždy přístupnou atmosféru, upředenou ze starých legend, mýtů a pověstí, jež slýchával ve sněhem zaváté chaloupce stařenčině. To ony otevíraly brány do světa fantazie, do podobenství, to jejich prostřednictvím pochopil, co snad jako student pouze tušil, že jeho vlastní malířský úděl nespočívá pouze v tvůrčí osamělosti, ale také v úplné odevzdanosti kraji, ve kterém se narodil. Nechtěl se ohlížet po vznešených námětech a náhlých senzacích. Stačilo mu navracet se k dětství, k nejprostším skutečnostem, k vyrovnání se s dávno uzrálým pocitem všeobklopující sounáležitosti s krajinou. Veškerá jeho tvorba, hledání vlastní výtvarné podoby vede k zobrazení nejbližšího okolí, lidí i přírody. Pasínky, v nichž je i tráva chudičká, rozbředlá jarní tání, nahota spících stromů, jejich jarní květy i podzimní zlatě vytvářejí cykly ročních období. Náměty soustředěnými na proměny lidí i země dokládá obecné souvislosti mezi pomíjivým časem a nepomíjivou i když proměnnou přírodou. Vědom si své osudové závislosti vystupuje malíř Hofman do hor, kde půda je stále kamenitější a úroda chudší, vzhůru na Soláň, k místům mnoha malířských životních příběhů. Tudy vede stopa k "jonákům Valachům na horách, kterým je zbojničina něco přirozeného, jako si orli pod oblohú dělajů kotrmelce," napsal mu za války malíř Jan Kobzáň. Ta zbojničina je trvale zasuta v srdci malíře Karla Hofmana jako jedna z pravých a nefalšovaných valašských legend.

Milena Klasová , v Klánovicích  v srpnu 1996