výhled do kraje ..

     Soláni, Soláni, vždycky mne omámí, oveček cinkání, pastevcův hlas...

Místo, které svou vyjímečnou krásou přitahovalo řadu umělců.

SOLÁŇ - Valašský Olymp.

      "Soláň je odrazištěm bohů." napsal brněnský spisovatel, básnik a dramatik, Jíří Mahen. Byl jedním z umělců, kteří vrch nad Velkýmí Karlavicemi navštívili a později znovu navštěvovali. Zcela osobitá krajina, horský hřeben s překrásnými výhledy do údolí Velkých Karlovic, na Javorniky a za krásného počasí i na slovenské hory, z opačné, západní strany pak na Beskydy s Radhoštěm, Lysou horou a dalšími vrcholy. Půvabné procházky ve svěží přírodě a setkávání s osobitou valašskou architekturou a životním stylem, lákaly od 30. let do těchto míst mnohé velikány českého umění. Byli tady hudební skladatelé Leoš Janáček (napsal mužský sbor Na Soláni, Čarták) a Vítězslav Novák, dlouho před nimi spisovatel Svatopluk Čech (obdivnou reportáž ze Soláně otiskl v Národních listech), později sem často přijížděli bratři Křičkové - Jaroslav, hudební skladatel a Petr, básník, inspiraci pro své dva klíčové ronány - Advent a Chudou přadlenu - tady našla Jarmila Glazarová.

Soláň

V polovině 30 let minulého století realizuje postupně myšlenku návratu k valašským rodovým kořenům malíř František Podešva. Rozvíjí představu vytvořit na Soláni valašskou podobu francouzského Barbizonu, místa setkávání malířů, společné tvorby, inspirované krajinou a zcela osobitým životem lidí z pasek a samot. Tuto myšlenku mu pomáhá uskutečňovat jeho přítel, malíř a literát Jan Kobzáň. Podešva po roce 1948 musel na svůj moravský Barbizon zapomenout, přesto je jeho dílo, stejně jako dílo Kobzáňovo, završeno na Soláni velkou apoteózou originálního místa.

Historie "Valašského Olympu" je spjata s dalším malířem - Aloisem Schneiderkou. Světoběžníkem, který sjezdil celou Evropu a který se vrací na Valašsko, aby zde začal uskutečňovat svou představu: dům s ateliérem a koncentrovaná tvorba malířská s tématy, spojenými s tradicemi a krajinou. Byl nazýván "Moravským Breughelem", odtržen od centra umění začal organizovat ve svém domě salony výhradně své nové tvorby.

   Posledním velkým představitelem tohoto vyjímečného místa byl malíř Karel Hofman, zatvrzelý a nesmlouvavý Valach, který ke své vlastní tvorbě potřeboval stálou uměleckou konfrontaci. Dům s ateliérem, který koupil po zemřelém malíři Schneiderkovi roku 1959 znovu ožil - stal se místem setkávání s kolegy, přáteli, hosty z blízka i daleka. Po jeho smrti v roce 1997 potemnělo Soláňské nebe, odešel poslední ze čtveřice soláňských malířů. Poslední myšlenky Karla Hofmana byly spojeny právě se Solání a jeho budoucností.
  Svou budoucnost se Solání spojila jeho dcera Marcela Vajceová - Hofmanová, která s několika přáteli založila počátkem roku 2000 "Kruh přátel Karla Hofmana" a otevřela dům veřejnosti. Zde a v přilehlé zahradě, která dostala novou podobu, se pořádají pravidelné vernisáže a tak dům a jeho okolí znovu ožívají.Jsou to nejenom umělecká díla, ale též hudba, zpěv, tanec a jednotliví umělci, kterým Soláň učaroval a tak se stávají nositeli a pokračovateli genia loci - místa vyjímečného.
Ve vlastním domě je stálá expozice Karla Hofmana, Marcely Vajceové - Hofmanové, Ondřeje Vajceho a také prodejní galerie

PhDr. Dalibor Malina

zima    zima